V sobotu 24. června se v Centru tradiční lidové kultury už potřetí sešli příznivci tradičního kosení, kteří dávají přednost lidovému fortelu za zpěvu ptáků před mechanickou sečí v hluku motorových sekaček.
Dlužno hned zkraje podotknout, že termín naší senoseče je vcelku pozdní. Ale zato máme zaručený porost (i když letos přerostlý) a záruku, že s takto stanoveným datem víceméně počítají všichni ti, kteří tuto tradici v roce 2021 založili a se kterými se tam vždycky rádi uvidíme.
Počasí bylo letos v červnu proměnlivé a týden před akcí byl napínavý, jestli nám senoseč neproprší. Tráva se také vlivem bouřek několikrát položila, a vždycky na jinou stranu, což trochu ztížilo vytyčení sektorů pro sekáče. Nakonec ale bylo hezky, návštěva početná, program pěkný, nálada výborná.
Folklórní soubor Bajdyš sklidil potlesk za předvedení pásma nazvaného Na trávě. Všichni se pak shlukli okolo Luboše Cejpka, který ukazoval, jak naklepat kosu, načež se rozproudila čilá debata s výměnou názorů na tento velmi důležitý úkon. Nenaklepaná či špatně naklepaná kosa totiž zkrátka „nebere“. Podobně tomu bylo i při vysvětlení správného postoje při kosení a optimálního seřízení kosy. To měl na starosti pan Borek Simandl z Moravských Budějovic. Před odchodem na louku a samotným kosením přišlo k chuti tradiční lidové jídlo a nápoje, po léta u sečí konzumované. Chléb, škvarková pomazánka, tvarohová s česnekem nebo paprikou, sádlo, cibule, na pití chladná melta, voda s octem, cukrem a sodou a slaboučká kořalka z dokapu, takzvaná obsíkačka.
No a šlo se na věc. Mladí, starší, zkušení i nováčci, každý chvilku ve svém přiděleném prostoru tahal kosu tak, aby zvonila a tráva padala tam, kam má. Mistři poradili, když bylo třeba, skuteční matadoři si zazpívali nebo přispěli košilatou historkou, práce odsýpala a s kosou se objevovali na louce další a další zájemci. K polednímu bylo hotovo. Což neznamená, že se šlo hned domů.
Součástí programu bylo také zábavné soutěžení, které kromě sledovaných výkonů na louce obnášelo i jednoduchý kvíz. Bylo tedy na místě celou věc vyhodnotit a vyhlásit výsledky. Pro nejlepší byly připraveny pěkné ceny a pro každého pamětní list. A považte, že mezi oceněnými nebyli jen chlapci a chlapi, ale i děvčata a batolata!
A také v tu chvíli ještě stále ředitel Muzea Vysočiny Třebíč Jaroslav Martínek, pro nějž to byla poslední akce ve funkci před odchodem do důchodu. Pan ředitel je vlastně jedním z těch, co tradici senosečí do CTLK přinesli. A za to dík, pane řediteli, a nejen za to. Za všechno. I za pěknou řeč, v níž jste popřál nám všem i svému nástupci Michalu Zábršovi jen to nejlepší. Totéž přejeme vám.
Zdá se, že v tu chvíli nikomu nic nechybělo. Tedy hmotného jistě nic. Ale všem nám chyběl náš dlouholetý přítel a muzikant Petr Gross. Hrával nám na senosečích (nejen na nich) na harmoniku a zpíval. Tak snad z muzikantského nebe slyšel, jak jsme zazpívali my jemu.
Pokoseno, snězeno, vypito. Sejdeme se zase za rok, přátelé.
